Hodnocení a nález
Kvantitativní hodnocení a neurologický nález
Odchylky v posturální reaktibilitě, kterou hodnotíme v polohových reakcích, můžeme kvantitativně popsat pomocí počtu narušených dílních vzorů. Přitom se vychází z nejvyšší možné kvality globálního vzoru, z tzv. „ideálního vzoru“. Jestliže v jedné polohové zkoušce není této „ideality“ dosaženo, posuzujeme ji jako „neideální“.
Stačí i jeden narušený dílčí vzor. Důvody odchylky mohou být velmi rozmanité. Avšak pravděpodobnost potenciální klinicky významné hybné poruchy narůstá s počtem narušených dílčích vzorů. Se vzrůstajícím počtem narušených dílčích vzorů roste také pravděpodobnost, že se narušení zobrazí ve více (nebo ve všech) polohových zkouškách.
CNS je pak pod přílivem aference z polohových zkoušek schopen jen omezeně dosáhnout přístupu k vrozené „zásobě“ vzorců držení těla a pohybových vzorců. Proto hovoříme o „centrální koordinační poruše“ (CKP).
Z pragmatického hlediska rozlišujeme vzhledem k terapii
- nejlehčí CKP 1-3 abnormální polohové zkoušky
- lehkou CKP 4-5 abnormálních polohových zkoušek
- středně těžkou CKP 6-7 abnormálních polohových zkoušek
- těžkou CKP 7 abnormálních polohových zkoušek současně s těžkou tonusovou poruchou
K posouzení prognózy CKP je nutno zohlednit i dynamiku novorozeneckých (tzv. primitivních) reflexů. Označení „CKP“ proto není synonymem „cerebrální parézy“ nebo „ohrožení cerebrální parézou“. Po odeznění těchto novorozeneckých reflexů lze s ohledem na individuální prognózu upřesnit stupeň CKP. Rozlišujeme pak vadné držení, ohrožení cerebrální parézou a fixovanou cerebrální parézu.
Rozdělení CKP na základě provedení polohových zkoušek není nozologickou diagnózou.