Reflexní lokomoce – základy Vojtovy terapie
Terapie podle Vojty
Reflexní pohyb vpřed neboli reflexní lokomoce podle Vojty se aktivuje ze tří základních poloh – z polohy na břiše, na zádech a na boku. K aktivaci pohybových modelů je možné použít deset zón, které Vojta popsal a které se nachází na trupu a na horních a dolních končetinách. Kombinací různých zón a střídáním tlaku a tahu lze zaktivovat oba pohybové modely - reflexní otáčení a reflexní plazení.
Kromě toho hrají důležitou roli optimální úhlová nastavení končetin a používání tzv. odporů, kdy terapeut klade odpor proti vznikajícím dílčím pohybů příslušného pohybového modelu. Tímto způsobem lze například brzdit a zastavit rotační tendenci hlavy při reflexním plazení. Svalstvo v okolí „brzděné“ části těla díky tomu vyvine větší napětí, aniž by se kvůli tomu muselo dál zkracovat (izometrie). Na základě toho zesílí i svalová aktivita vzdálenějších částí těla (břicho, záda, horní a dolní končetiny).
Dva koordinační komplexy reflexní lokomoce
Při aplikaci reflexní lokomoce se používají dva tzv. koordinační komplexy:
Oba komplexy byly objeveny a terapeuticky používány nejprve u dětí a dospívajících s již fixovanými pohybovými poruchami (např. se spastickou obrnou). Na základě pozorování reakcí při aktivaci zdravých kojenců vznikla teprve později představa, že se jedná o specifické vrozené pohybové komplexy, které se dají využít i pro terapii malých kojenců.
Jeden princip – mnoho variací
Průběh pohybů reflexní lokomoce lze vyvolat kdykoli. Ke třem základním polohám na břiše, na zádech a na boku existuje víc než 30 variací. Kombinováním a variacemi aktivačních zón, používáním odporů i jemných změn ve směru tlaku a úhlovém nastavení ve výchozí pozici je možné přizpůsobit terapii individuální diagnóze a cílům terapie.
1. Reflexní plazení
Reflexní plazení je pohybový proces, který obsahuje nejpodstatnější součásti pohybu vpřed:
1. řízení polohy
2. vzpřimování proti gravitaci a
3. cílené krokové pohyby horních adolních končetin.
Díky tomu obsahuje reflexní plazení základní modely lidského pohybu vpřed. Základní pozicí je poloha na břiše, hlava je na podložce otočená na bok.
Obrázek znázorňuje výchozí polohu reflexního plazení a jeho aktivační zóny. Tyto "spoušťové body" spolu s úhlovým nastavením končetin a hlavy aktivují motorický průběh procesu plazení s odpovídajícími svalovými aktivitami.
U novorozence lze reflexní plazení kompletně zaktivovat z jedné zóny, u starších dětí a dospělých je nutná kombinace několika spoušťových bodů.
Pohyb probíhá převážně v tzv. zkříženém vzoru, při kterém se současně pohybuje pravá dolní a levá horní končetina, resp. naopak. Dolní a protilehlá horní končetina podpírají tělo a nesou trup směrem dopředu.
Jeho průběh je zobrazen níže.
Průběh reflexního plazení
Terapeut používá adekvátní odpor proti vznikající rotaci hlavy pacienta. Díky tomu se zesílí aktivace veškerého svalstva a vzniknou tak podmínky pro vzpřimování.
Hlavní cíle reflexního plazení:
- Aktivace svalových vzpřimovacích mechanismů potřebných pro oporu, úchop, vertikalizaci a chůzi, dále aktivace krokových pohybů horních a dolních končetin
- Aktivace dýchacího a břišního svalstva, svalstva dna pánevního i svěračů močového měchýře a konečníku
- Polykací pohyby (důležité pro žvýkání)
- Pohyby očí
2. Reflexní otáčení
Reflexní otáčení přechází z polohy na zádech do polohy na boku a končí v chůzi po čtyřech. U zdravého novorozence lze část průběhu tohoto pohybu pozorovat spontánně, zhruba v 6. měsíci života, další část v 8./9. měsíci života. Pomocí Vojtovy terapie lze tento proces vyvolat již u novorozence. V terapii se reflexní otáčení používá v různých fázích v poloze na zádech a na boku:
1. fáze
1. fáze začíná v poloze na zádech, horní a dolní končetiny jsou natažené. Aktivací hrudní zóny v mezižeberním prostoru (7./8. žebro) pod bradavkou v mamilární linii dosáhneme otočení do polohy na boku. Terapeut klade odpor proti otáčení hlavy.
1. fáze reflexního otáčení: aktivace v poloze na zádech u kojence a u dospělého
Důležité reakce:
- napřímení páteře
- flexe dolních končetin v kyčelních, kolenních a hlezenních kloubech
- držení dolních končetin v této poloze proti gravitaci mimo opěrnou bázi, kterou zde tvoří plocha zad
- příprava horních končetin na opěrnou funkci
- pohyby očí do strany
- polykání
- prohloubení dýchání
- koordinovaná, diferencovaná aktivace břišního svalstva
Reflexní otáčení: aktivace z polohy na zádech
2. fáze
2. fáze reflexního otáčení začíná v poloze na boku. Obsahuje pohybové procesy, které se vyskytují také při spontánním otáčení, lezení a chůzi do strany. Horní a dolní končetina na spodní straně jsou oporou pro tělo. Pohybují jím proti gravitaci směrem vzhůru a dopředu. Přitom postupuje svalová aktivace spodní horní končetiny od ramene k lokti a následně k ruce a dojde k vytvoření opory o dlaň. Celý proces otáčení končí lezením po čtyřech.
2. fáze reflexní otáčení: aktivace v poloze na boku u kojence a u dospělého
Důležité reakce:
-
horní a dolní končetina na spodní straně se extenduje, protilehlé končetiny se flektují, sílí opěrná funkce spodního ramene a přechází až na ruku, opěrná funkce dolní končetiny přechází od pánve přes stehno na koleno
-
napřímení páteře během celého procesu otáčení
-
držení hlavy v poloze na boku proti gravitaci
Reflexní otáčení: aktivace v poloze na boku
I po terapii zůstane program pohybových modelů v mozku pacienta po různě dlouhou dobu aktivní. Při opakování terapie několikrát denně zůstává pacientovi k dispozici spontánní přístup k aktivovaným modelům často i celý den. Díky tomu lze dosáhnout trvalého zlepšení držení těla, pohybu a vnímání.
Účinky: mnohostranné
Představené průběhy vzorů reflexní lokomoce podle Vojty obsahují základní pohybové modely, které jsou v rámci normálního individuálního motorického vývoje používány k držení těla a k pohybu. Ke každému pacientovi je nutné přistupovat individuálně s ohledem na základní onemocnění a na možnosti a omezení z něj vyplývající. Ze širokého spektra účinků Vojtovy metody, které jsme vám představili, profitují pacienti s nejrůznějšími onemocněními, jako je např. cerebrální paréza, skoliózy páteře nebo dysplazie a luxace kyčelního kloubu. Zejména při rozvinutých cerebrálních pohybových poruchách dochází k velmi pozitivnímu vlivu a ke změnám vzpřimovacích pohybů a komunikačních schopností. Vojtova terapie může u pacienta ovlivnit zejména následující oblasti:
Kosterní svalstvo:
- Páteř se segmentálně napřimuje, rotuje a je funkčně pohyblivější.
- Hlavou lze volně pohybovat.
- Dochází k centraci kloubů, především se eliminuje vadné držení kyčlí a ramen.
- Ruce a nohy lze použít cíleněji a rozsáhleji pro oporu a úchopovou funkci
Oblast obličeje a úst:
- Usnadní se sací, polykací a žvýkací pohyby.
- Oči se pohybují nezávisle na pohybech hlavy a pohybují se cíleněji.
- Hlas zesílí a je znělejší.
- Usnadní se modulace řeči a výslovnost je srozumitelnější.
Dýchací funkce:
- Hrudní koš se rozšíří.
- Dýchání se prohloubí a ustaluje
Vegetativní nervový systém:
- Kůže je lépe prokrvená.
- Zlepší se rytmus střídání spánku a bdění.
- Zaktivuje se regulační funkce střev a močového měchýře.
Vnímání:
- Zlepší se rovnovážné reakce.
- Zlepší se orientace v prostoru.
- Zesílí, resp. zpřesní se vnímání studeného, teplého, ostrého nebo tupého podnětu.
- Vnímání vlastního těla je zřetelnější.
- Zlepší se rozeznávání tvarů a struktur prostřednictvím hmatu (stereognosie).
- Schopnost soustředění je delší a flexibilnější.
Psychika:
Pacient je vyrovnanější, spokojenější a dokáže snášet vyšší emoční zátěž
Realizace: týmová práce
Přesné instrukce od terapeutky Vojtovy metody dodávají matce jistotu pro provádění terapie doma
Aby byla Vojtova terapie úspěšná, je nutné ji provádět zpravidla několikrát (až čtyřikrát) denně. Jedna terapeutická jednotka trvá pět až dvacet minut. Protože terapii denně provádějí rodiče nebo jiné blízké osoby, hrají při aplikaci Vojtovy terapie právě oni rozhodující roli.
Vedle základního onemocnění mají zásadní vliv na efektivitu, a tím i na úspěch terapie, intenzita cvičení, frekvence a přesnost. Poté, co ošetřující lékař doporučí pacientovi Vojtovu terapii, sestaví terapeut Vojtovy metody individuální program a společně s pacientem/rodiči určí cíle terapie. Bezprostředně poté by mělo proběhnout zaučení rodičů, resp. blízkých osob do terapie, aby bylo možné začít s terapií i doma a dosáhnout tak potřebné intenzity terapie. Terapie může trvat týdny až měsíce – ve zvláštních případech i roky – terapeut Vojtovy metody by měl být rodičům stále nápomocen. Program terapie, dávkování terapie i příp. přestávky v terapii se v pravidelných intervalech přizpůsobují vývoji pacienta.